Publikováno : 15.1.2009
Američtí psychologové v posledních letech konstatují významný nárůst money disorders - PORUCH NAKLÁDÁNÍ S PENĚZI. Jinými slovy: čím většímu počtu lidí dnes peníze umožňují slušný život, tím více jich také o finance škobrtne či na nich přímo zkolabuje.
Podle článku Poruchy nakládání s penězi a terapie si jdou vstříc, otištěného v deníku The New York Times (dále NYT) 30. září 2008, k nim patří přehnané utrácení nad příjmové možnosti, patologické šetřílkovství, workoholismus či sériové vypůjčování, kdy postižený vytěsňuje nutnost dluhy splácet. Řadí se sem i finanční ulehčování, což je pumpování značných obnosů do dospělých dětí, jež tak ztrácejí motivaci k životu za své. Nejbizarnější je finanční incest - ovládání a kontrola příbuzných prostřednictvím peněz - a finanční nevěra, při níž jeden z partnerů chorobné utrácení před protějškem tají. VEN Z PASTI NÝT uvádějí, že v průzkumu Americké psychologické asociace tři čtvrtiny z více než 2500 dotázaných označilo peníze za dnešní životní stresor číslo jedna. Nepustoší tudíž zdaleka jen životy těch, kteří s vypětím všech sil bojují o skrovnou existenci. Článek zmiňuje i country hvězdu Wynonnu Juddovou, jež málem přišla na buben, protože svým dětem chtěla penězi vykompenzovat to, v čem ji kariéra připravila o roli matky. Také si nikdy nebyla jista, zda je její úspěch dostatečně vidět, takže zběsile utrácela hlavně za auta. Teprve po psychoterapii se naučila nakupovat jen za hotové a mít v garáži pouze vozy, do nichž občas i usedne.
České prostředí je podobně demokratické. Ruku v ruce si v něm o krach nejčastěji koleduje nízko- i středotřídní gážista, jenž si půjčuje na dovolenou i na vánoce a dnes nad ním visí hrozba vyhazovu z práce, i typický „podnikatel" hlavně z 90. let, který si nedokázal spočítat svoji platební schopnost nebo dobře neotypoval „obchodní přátele". Stejně jako všechny oběti poruch nakládání s penězi i oni cestu do finančních pekel prožívají jako nepředvídatelnou, skrytou a dlouhodobou. Všichni se snaží udržet na hladině, ve svém statu quo se zacyklují, a když bolavý vřed praskne, upnou se celou bytostí na svoji mizérii tak silně, že to zcela ochromí jejich schopnost konat. Když pak se sebevědomím na bodu nula zaklepou na dveře psychologa nebo psychoterapeuta, jeho „první krok je poradenský", říká Mgr. MUDr. Radvan Bahbouh, PhD, z katedry psychologie FF UK. A dodává, že poté, co se v kooperaci s věřiteli podařilo inventarizovat závazky a stabilizovat nešťastníkovu finanční situaci, přichází většinou na řadu „koučování". „Jde při něm o to, klienta nejprve přesvědčit, že situace je řešitelná, a pak jej provázet a povzbuzovat při praktických krocích vedoucích k nápravě a zpět do normálního života." Nikdy se však prý nemá radit. Docházejí-li naplnění, vedou rady k závislosti na psychologovi, v opačném případě k jeho obviňování. Hlavní však je, aby koučovaný převzal odpovědnost sáni za sebe a stal se opět autorem i režisérem svých úspěchů. Způsobily-li mizérii impulsivita, nezdrženlivost, nebo dokonce porucha osobnosti, je podle dr. Bahbouha vše o něco složitější. Důraz se zde klade na rozpoznání jistého zhoubného vzorce chování včetně myšlenek, které jej doprovázejí. Když klient ví, kdy jej finanční problémy doženou k pití či destruktivnímu chování vůči sobě nebo blízkým a jaké myšlenky se mu u toho honí hlavou, dojde do bodu, kdy si umí představit důsledky, a díky tomu pak dokáže přehodit na bezpečnější kolej.
SBLÍŽÍ NÁS KRIZE? Když se to vezme kolem a kolem, jsou poruchy nakládání s penězi jen potvrzením moudra, že s čím kdo zachází, tím také schází. I v nejvyspělejších zemích byl ještě před nějakými sedmdesáti osmdesáti lety základní životní problém většiny lidí získat vcelku jakoukoli práci a skromně přežít. Co bylo nedostupné, nahradilo se soudržností v širší rodině, byť leckdy přinášela soužití na nože jako každá vynucená solidarita. Po katastrofách, jako byly velká ekonomická krize v letech 1929-33 a druhá světová válka, se politické a ekonomické elity rozhodly řešit problémy nižších tříd tím, že se jim umožní postoupit mezi vyšší. Jenže konzumní a většinově středostavovská společnost nemohla vzniknout bez prudkého nárůstu role peněz, důrazu na iniciativu jednotlivce a rozbití starých vazeb, včetně rodiny. Nutnost přežít se tak tiše a nenápadně změnila v povinnost úspěchu, na čemž nostalgické doprovodné lamentace, že kdysi jsme si bývali blíž, nemohou nic změnit. Historicky nevídanou vymoženost, že v lezení na stromy obtěžkané plody civilizace už nebrání žádná třídní privilegia, ovšem doprovázejí nezrušitelné komplikace: umění dobře šplhat po žebříku nikdy kvůli rozdílné míře nadání nedostali výš, se zde dokáží i udržet, ve středních a vyšších patrech přes jejich obrovské rozšíření nikdy nebude pro všechny dost místa. A do toho se ze všech stran ozývá základní postmoderní mantra, že všechno je možné a každý má šanci. To vše nutně budí dlouhodobý stres. K čemu nezřídka vede, je napsáno v úvodu tohoto článku. Nastupující krize všechno ještě více zamíchá. Hodně ovšem bude záležet na tom, v co spolu s dalšími kolapsy a střety, na něž je dnes zaděláno, vyústí, zda se z jejich následků budeme vyhrabávat s ještě vybičovanějším individualismem, nebo nás přinutí k nějakému návratu ke kolektivitě. V tom případě by dělala podobnou práci jako každá slušná terapie sebedestruktiv-ního nakládání s penězi. Podle Radvana Bahbouha jde vlastně o nápravu hospodaření s vnitřním účtem. Člověk přestává plýtvat veškerou psychickou energií na jedinou věc a za pomoci relaxace i jiných technik začíná zaměřovat pozornost například k vlastnímu tělu a svým blízkým. Koneckonců s návratem k něčemu, co bylo původně cílem, zatímco peníze měly sloužit jen jako prostředek, se dá aspoň začít hned.
Pavel Taněv
Převzato z časopisu REFLEX, č. 3, vyšlo 15.ledna 2009, str. 68