Publikováno : 25.1.2010 v Respektu č. 4 (2010)
Autor: THE ECONOMIST
zdroj: http://www.economist.com
V posledních letech jsme tolikrát četli o politicích, kteří si stěžují na
zánik rodinných hodnot, a přitom zahýbají své manželce, nebo využívají veřejné
fondy k vlastnímu obohacení, ačkoli sami odsuzují státní plýtvání, že nás to
skoro ani nepřekvapí. Spojitost mezi mocí a pokrytectvím se přinejmenším na
základě anekdotických příběhů zdá zjevná.
Jenže to není žádná věda. A pak je tu ještě jemnější rozlišení: i kdyby byly
tyto dílčí zkušenosti pravdivé, neodpovídají nám na otázku, zdali moc sama
obvykle korumpuje, jak praví okřídlené rčení lorda Actona, anebo zda jen
přitahuje lidi, kteří se zkorumpovat nechají. Joris Lammers z Tilburské
univerzity v Nizozemsku a Adam Galinsky z Northwestern University v Illinois se
rozhodli tuto otázku prozkoumat a uspořádali sérii experimentů, v nichž se u
dobrovolníků snažili navodit stavy moci a bezmoci. Jak píší ve studii uveřejněné
v časopise Psychological Science, následně pak testovali morální ohebnost
těchto dobrovolníků. Zjistili, že lord Acton měl pravdu.
V první studii doktor Lammers a doktor Galinsky požádali 61 vysokoškolských
studentů, aby popsali ve svém životě nějakou chvíli, kdy si připadali buď mocní,
nebo naopak bezmocní. Z předchozího výzkumu vyplývá, že jde o efektivní způsob,
jak lidi naladit, navodit jim dojem, že právě takový stav zažívají (v odborném
psychologickém diskurzu se tato předchozí stimulace označuje jako priming).
Každá skupina (mocných a bezmocných) byla poté rozdělena do dalších dvou skupin.
Polovina byla požádána, aby na devítibodové stupnici morálnosti (jednička
označovala chování velmi nemorální, devítka vysoce morální) označila, nakolik je
nepřijatelné, když lidé v práci nahlásí vyšší cestovní výdaje, než by odpovídalo
skutečnosti. Druhá polovina byla požádána, aby se zúčastnila hry v kostky.
Tito účastníci si měli hodit dvěma deseti-stěnnými kostkami (jedna měla určit
desítky, druhá jednotky) v soukromí oddělené kabinky a výsledky nahlásit
asistentovi v laboratoři. Podle toho, co jim padlo (hodnota mezi jedničkou a
stovkou, přičemž stovka byla dvě nuly), měli dostat odpovídající počet lístků do
malé loterie, která proběhla na konci studie.
V případě cestovních výdajů - zde se hodnotilo chování jiných - účastníci ve
skupině mocných v průměru mínili, že podvod s cestovními výdaji si na
devítibodové stupnici zaslouží hodnocení 5,8 bodu. Účastníci ze skupiny
bezmocných takovému chování přisoudili 7,2 bodu. Jinými slovy, mocní údajně
upřednostňovali morální postoj. Ovšem při hře v kostky mocní účastníci v průměru
udávali, že jim padlo 70 bodů, zatímco bezmocní vykázali v průměru 59 bodů.
Ačkoli bezmocní nejspíš trochu podváděli (očekávali bychom, že průměrné skóre se
bude pohybovat kolem 50), mocní dobrovolníci švindlovali zcela bezpochyby.
V souhrnu z těchto výsledků zřejmě skutečně vyplývá, že moc má tendenci
korumpovat a podporovat licoměrný sklon uplatňovat na ostatní lidi přísnější
kritéria než na sebe. Doktor Lammers a doktor Galinsky se rozhodli tento závěr
podrobit ještě další zkoušce a otevřeně srovnali postoje k vlastní osobě a jiným
lidem, jedná-li se v obou případech o týž morálně pochybný čin. Znovu účastníky
naladili a rozdělili do dvou skupin na mocné a bezmocné, načež se některých
členů z obou skupin zeptali, nakolik je přípustné, aby někdo porušil nejvyšší
povolenou rychlost, když spěchá na jednání, a nakolik by to bylo přípustné pro
samotného účastníka. Jiným kladli výzkumníci podobné otázky ohledně daňového
přiznání.
V obou případech hodnotili účastníci na téže devítibodové stupnici, kterou
používali v prvním experimentu. Z výsledků vyplynulo, že mocní se skutečně
chovají pokrytecky. Pokud spěchal na schůzku někdo jiný a překročil při tom
nejvyšší povolenou rychlost, zasloužil si podle nich na stupnici hodnocení 6,3,
zatímco když překračovali rychlost oni, patřila jim známka 7,6. Bezmocní naopak
pokládali všechny za rovné. Sami se ohodnotili na 7,2 bodu a ostatní na 7,3 -
což je ze statistického hlediska bezvýznamná odchylka. U daňových úniků byly
výsledky ještě nápadnější. Mocným připadalo, že daňovým podvodům u druhých
náleží na stupnici morálky hodnocení 6,6 bodu, ale pokud totéž udělali oni,
udělili si hodnocení 7,6. V tomto případě byli bezmocní na ostatní méně přísní
než na sebe, hodnoty tentokrát činily 7,7 a 6,8 bodu.
Z těchto výsledků tedy vyplývá, že mocní se skutečně chovají pokrytecky a
odsuzují prohřešky druhých více než své vlastní. Což není žádné velké
překvapení, i když je vždycky příjemné nechat si každodenní zkušenost potvrdit
systematickou analýzou. Dalším běžně pozorovatelným úkazem je, že mocní
přistižení při nekalostech se často skoro vůbec nekají. Nejenže tedy zneužívají
systém, ale dokonce se domnívají, že na to mají právo. K prozkoumání tohoto jevu
vymysleli doktoři Lammers a Galinsky třetí sadu pokusů, které měly od sebe jasně
odlišit dva koncepty - pocit moci a pocit oprávněného nároku na něco. Za tímto
účelem pozměnili výzkumníci priming, tedy způsob, jakým účastníky před
prováděním morálního hodnocení naladili na určitou sociální roli.
Od poloviny ze 105 účastníků bylo požadováno, aby popsali nějaký svůj zážitek, během nějž se legitimním způsobem ocitli v mocensky silném nebo naopak slabém postavení. Zbytek účastníků pak měl popsat zážitek stejného typu, ovšem takový, při němž měli pocit, že jsou v mocensky silné nebo slabé pozici neoprávněně. Všichni dobrovolníci pak měli na číselné škále označit, za jak nemorální by považovali, kdyby si někdo přivlastnil kolo zanechané na ulici, namísto aby nález nahlásil na policii. Zároveň byli také dotazováni, s jakou pravděpodobností by si kolo přivlastnili sami, kdyby ho skutečně potřebovali.
Ti „mocní", kteří měli vzhledem k bezprostředně předcházející stimulaci sklon si myslet, že požívají své moci oprávněně, se ochotně dopouštěli morálního pokrytectví. Ty, kdo by se rozhodli kolo ukrást, oznámkovali hodnotou 5,1, zatímco u sebe dali známku 6,9. U všech účastníků, kteří v první fázi popisovali situaci podřízenosti či bezmoci, se morálně pokrytecké chování obrátilo stejně jako v případě daňového podvodu. Ti, kdo popisovali „legitimní" stav podřízenosti či bezmoci, dali při krádeži kola druhým známku 5,1 a sobě samým hodnocení 4,3. Podobně se chovali i ti, kdo byli předchozí stimulací naladěni na pocit, že se nacházejí v mocensky slabé pozici neoprávněně; tito účastníci známkovali ciframi 4,7 a 4,4.
Zajímavý jev ovšem nastal u účastníků, kteří popisovali zážitek vysokého mocenského postavení vnímaného jako nezasloužené. U těchto lidí se projevila podobná tendence jako u jedinců se zážitkem mocenského deficitu - totiž posuzovat sebe přísně a druhé benevolentněji. Rozdíl v posuzování byl tady nicméně podstatně dramatičtější. Tato skupina se v průměru domnívala, že druzí si při krádeži kola zaslouží na morální stupnici shovívavé hodnocení 6,0, zatímco u sebe by tentýž čin považovali za vysoce nemorální a hodnotili ho známkou 3,9. Lammers a Galinsky nazvali tento posun ve vnímání „hypercrisy", tedy jakýsi opak anglického výrazu „hypocrisy" používaného pro pokrytectví a nekritičnost vůči sobě samému.
Výzkumníci tedy tvrdí, že lidé nadaní mocí, kterou považují za legitimní, porušují pravidla nejen proto, že jim to snáze projde, ale i proto, že se k tomu na jakési intuitivní úrovni cítí oprávněni, pokud jedině tak mohou dosáhnout toho, co chtějí. Tento pocit, že na určité věci „mám prostě právo", je klíčový pro pochopení toho, proč se lidé ve vysokých funkcích chovají nepatřičně. Tam, kde tento pocit chybí, je zneužití moci méně pravděpodobné.
„Mít privilegia" znamená pro takové lidi totéž co „řídit se vlastními zákony". Pokud mají dr. Lammers a dr. Galinsky pravdu, pak dojem, který kolem sebe svým chováním šíří někteří mocní jedinci, totiž že na ně se přece vztahují jiná pravidla než na ostatní, není jen pohodlná kouřová clona. Tihle lidé tomu opravdu věří.
Už méně jasné je, proč jsou lidé v mocensky silné pozici v určitých situacích vůči sobě hyperkritičtí. Z pokusů na jiných živočišných druzích ale víme, že pokud se jedinci na spodních příčkách žebříčku dominance začnou projevovat příliš sebevědomě, ti, kdo stojí ve společenské hierarchii na vrcholu, na to hbitě a agresivně reagují. Ono sebemrskačství může být tedy projevem submisivity, vystupňované do krajnosti právě u tvorů, kteří mají pocit, že se v hierarchii octli na nesprávném místě. Tím, že se v privilegovaném postavení chovají tím poníženěji, doufají uniknout trestu ze strany skutečně dominantních jedinců. Z toho, co zde bylo řečeno, tedy snad lze vyvodit, že korupce a pokrytectví jsou jakousi cenou, kterou společnosti platí za to, že mají v čele alfa samce (a v některých případech alfa samice). Alternativou, byť čistší, je jedině nechat se vést chudinkami.