Nacházel se v Dolním Sasku, jihozápadně od města Bergen. Tento tábor byl považován, že je horší jak Osvětim.
V roce 1941 zřídili Němci další tábor, do kterého v červenci dovezli první dva tisíce zajatců ze Sovětského svazu. Do podzimu jich přibylo 21 tisíc, žili v otřesných podmínkách, jen do dubna 1942 jich v důsledku hladu, zimy a epidemie zemřelo 14 tisíc. V blízkosti byly ještě další dva zajatecké tábory (Oerbke a Wietzrndorf), do roku 1945 zahynulo ve třech táborech asi 50 tisíc vojáků z řad Rudé armády. V dubnu 1943 se část areálu Bergen-Belsen dostala pod velení SS, která vybudovala koncentrační tábor, v němž byli zpočátku drženi židovští rukojmí.
V Bergen-Belsenu nebyly plynové komory, jen krematorium pro ty, kteří zemřeli v důsledku týrání, nemocí, podvýživy, zimy. V táboře se objevily vši a tyfus, proto Němci vězně nahnaly do sprch. Ti, co si prošli Osvětimí a dostali se do Bergen-Belsenu, tak věděli, co přijde. Plyn. Ale ten nepřišel, byla to jenom studená voda.
V červenci 1944 bylo v Bergen Belsenu něco přes sedm tisíc vězňů, do prosince 1944 se jejich počet zvýšil na patnáct tisíc, do dubna 1945 na šedesát až osmdesát tisíc. Přeplnění tábora vedlo k ještě horšímu hladu a rozmachu nemocí, tyfu, ale také tuberkulózy a úplavice. Smrt a vyčerpání se rozšířily natolik, že už nebylo možné odvážet těla. Lidé často zůstali tam, kde vydechli naposledy.
Vojáci britské armády dorazili do koncentračního tábora Bergen-Belsen 15. dubna 1945. Na místě našli asi šedesát tisíc zbědovaných vězňů a třináct tisíc mrtvých. V následujících týdnech zemřelo navzdory obětavé pomoci téměř patnáct tisíc již osvobozených lidí.
Tábor byl spálen Brity, dnes tam jsou pomníky a zeď. Táborem prošla celá rodina Franků, kromě Otty Franka, ten jediný z rodiny přežil v Osvětimi.