V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby.
Visely na dvou koncích dřevěné tyče, kterou nosil na krku. Na jedné byla prasklina, zatímco ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoka až k domu bylo v naprasklé nádobě vody už jen do poloviny. Dva celé roky to tak bylo, nosič vody nosil do domu každý den už jen jeden a půl nádoby vody.
Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždy to dělala dokonale. Ale chudá naprasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože byla schopná jen polovičního výkonu.
Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: "Stydím se, protože voda vytéká po celé cestě domů."
Nosič jí takto odpověděl: "Všimla sis, že květy rostou jen na tvé straně chodníku a na druhé straně ne? To je proto, že jsem vždy věděl o tvé nedostatečnosti a na tu stranu jsem zasel semena květin. To ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květy, abych si ozdobil stůl. Kdybys nebyla taková jaká jsi, tak by tato krása nerozzářila můj domov."
Všichni máme své vlastní chyby. Všichni jsme prasknuté hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je a uvidět v něm to dobré.
To nejlepší přeji všem svým prasknutým hliněným nádobám - přátelům.
Z internetu