Koncentrační tábor Neuengamme byla síť německých nacistických koncentračních táborů, která sestávala z hlavního tábora v Neuengamme a 85 pobočných táborů, z nichž 24 bylo určeno ženám. Tábor byl založen v roce 1938 nedaleko vesnice Neuengamme. Stal se největším koncentračním táborem na severozápadě Německa. Prošlo jím více než 100.000 lidí a doložený počet mrtvých dosáhl 42.900.
Tábor byl jednotkami SS založen 13. prosince 1938. V té době šlo o pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen. Následně sem bylo transportováno 100 vězňů, jejichž úkolem bylo vybudování tábora a práce v cihelně.
4. června 1940 se koncentrační tábor Neuengamme stal nezávislým táborem (německy: Stammlager) a začaly do něj přijíždět první transporty z celého Německa a brzy poté i z dalších částí Evropy. V letech 1940 až 1942 narůstal počet mrtvých, a tak bylo v táboře zbudováno krematorium.
Cílem koncentračního tábora Neungamme bylo naplňovat plán Waffen-SS, kterým bylo vyhlazovat vězně prací. Vězni pracovali 10 až 12 hodin denně a umírali jak kvůli nelidským podmínkám v táboře, tak i na následkem násilí. Namáhavá otrocká práce v kombinaci s nedostatkem výživy, extrémně nehygienickými podmínkami, podporujícími šíření nemocí, a také s libovolně brutálními tresty strážných vedla ke smrti 42.900 vězňů. A ačkoliv v táboře existovala nemocnice, léky zde byly vzácností a dostat se do nemocnice bylo téměř vždy rozsudkem smrti.
V hlavním táboře zůstalo asi 600 až 700 vězňů, kteří měli z rozkazu SS zničit všechny inkriminující dokumenty, zničit značnou část tábora a oblast uklidit. 2. května pak stráže SS s posledními vězni opustili tábor. O den později do tábora dorazili první britští vojáci, kteří však tábor našli již zcela opuštěný.