Egyptské pyramidy. Visuté zahrady princezny Semiramis. Mohutná Feidiova socha Dia. Artemidin chrám v Efesu. Mauzoleum v Helikarnasu. Maják na ostrově Pharos. Sedm divů světa, tak, jak je pojmenoval antický svět. Naše civilizace příliš roztáhla svá křídla, a tak nás již velikost pyramid velmi neohromí. Hledáme divy jinde. Jsou často méně nápadné než pyramidy, jsou víc o tom, co kolem sebe poznáváme, než o tom, co vytváříme. Proto klademe našim současníkům otázku: Co dnes považujete za sedm divů světa?
RNDr. Jan Žďárek, CSc. (*1938)
v ústavu organické chemie a biochemie AV se zabývá fyziologií a chováním hmyzu. Vědecké poznatky popularizuje v rozhlase, televizi, časopisech, je autorem knihy Neobvyklá setkání.
Do dnešní podoby a dokonalosti je lidé vyvinuli už před čtyřmi sty léty, teda ještě dřív, než spatřil světlo světa první mikroskop, dalekohled, parní stroj, než vynálezci objevili telegraf nebo telefon. Udivující je už to, že od dob Gaspara dá Saló a kremonských mistrů si housle zachovaly svůj původní tvar a stavbu a že veškeré pokusy o jejich zdokonalení a vylepšení, a to v poslední době i pomocí nejmodernější výpočetní techniky, beznadějně ztroskotaly. Je to až neuvěřitelné, když si uvědomíme, jakým převratným vývojem prošly ostatní strunové nástroje za stejná čtyři století. Většina těch barokních jsou dnes jen muzejní exponáty a jsou prakticky nepoužitelné z hlediska koncertních požadavků, zatímco snem každého houslisty je koncertovat na nástroji postaveném jedním ze slavných italských mistrů 17. a 18. století. Vznik tohoto dokonalého nástroje není ovšem důsledkem náhody, ale geniálních tvůrčích schopností italských houslařů, jejich citu pro materiál a jejich řemeslného mistrovství. Ztvárněním milimetry tenké vrstvy smrkové a javorové desky vytvořili tělo, které v rukou umělce ožije, aby se stalo tlumočníkem jeho vůle a citu.
Genialita nástroje je v jeho jednoduchosti a naprosto přirozené ovladatelnosti. Housle jsou ideálně přizpůsobené anatomickým možnostem lidského těla, především přirozenému rozpětí prstů levé ruky, která ovládá melodii, a pohybovým schopnostem pravé ruky, která smyčcem vytváří tón, jeho délku, rytmus a dynamiku. Houslová tónová oblast se téměř kryje s optimální oblastí fyziologických schopností našeho sluchu týkajících se citlivosti v rozlišování výšky a hlasitosti tónů.
Ale to nejvzácnější a nejdokonalejší nelze exaktním vědeckým popisem postihnout, jejich kulatý, měkký, ale přitom sytý a nedostižně nosný tón. Sametový tón mistrovských houslí ani sebedokonalejší tónový generátor nenahradí nebo nepřekoná. Tak jako nepřekoná ani krásu lidského hlasu. Říkáme, že housle zpívají. A není to vůbec fráze.
Zdroj: Čorba Jaroslav: Divit se je lidské, Vydavatelství Fischer, ISBN 80-85919-13-3