Chtěli byste měřit čas, jenž je bezměrný a neměřitelný.
Chtěli byste upravit své chování a dokonce řídit i běh svého ducha podle hodin a
ročních dob.
Z času byste chtěli učinit proud, na jehož břehu byste seděli a pozorovali jeho
tok.
Avšak to, co je ve vás věčné, je si vědomo věčnosti života a ví, že včerejšek
je jen vzpomínkou dneška a zítřek snem dneška.
A ví,, že to, co ve vás zpívá a hloubá, stále zůstává v mezích onoho prvního
okamžiku, jenž rozptýlil hvězdy do prostoru.
Kdo z vás nepociťuje, že jeho schopnost milovat je bez hranic?
A přesto necítí, že tatáž láska, ač bezmezná, je uzavřena ve středu jeho bytosti
a že se nesune od jedné láskyplné myšlenky k druhé myšlence plné lásky a
jednoho láskyplného činu k dalšímu činu z lásky?
A není čas nedělitelný právě tak jako láska, a není stejně nehybný?
Jestliže však ve své mysli musíte dělit čas na doby, pak nechť každá doba pojme v sebe všechny ostatní doby:
a nechť dnešek objímá minulost se vzpomínkou i budoucnost s touhou.
Zdroj: Chálil Džibrán: Prorok, Nakladatelství Vyšehrad 1990