Jistý mladík získal bohaté dědictví a oženil se s mladou ženou, jež byla stejně krásná jako chytrá. Mladý pár spolu ještě nebyl dlouho, když manželka poznala, že se provdala sice za pohledného a hodného, ale bohužel také velmi hloupého muže. Dokud mohli žít ze zděděných peněz, nevěděli, co je bída. Ale co s nimi asi bude, až jednou peníze dojdou?
Žena vybídla manžela, aby si hledal práci. Doporučila mu, aby vstoupil do králových služeb, přijal úřad posla nebo vykonával jinou lehkou práci.
„Milá ženo, nedokážu přečíst nebo napsat víc než svoje jméno. Stěží co si zapamatuju, neumím řečnit, mám obě ruce levé a k žádné pořádné práci se nehodím."
Zdá se, že musím být chytrá za oba, pomyslela si žena. Nějakou dobu uvažovala a pak řekla manželovi:
"Vezmi tyto dvě hliněné koule. Jdi do královského města, a až bude mít panovník audienci, sedni si mezi dvořany tak, aby na tebe viděl. Až k tobě pohlédne, ukaž mu jednu kouli. Pokud k tobě nepromluví a nic ti nedá, ukaž mu druhou kouli."
Přikázala muži, aby po ní několikrát opakoval, co mu řekla, až si byla jista, že bude schopen vykonat, co mu uložila.
Muž to udělal přesně tak, jak ho manželka navedla, a dostal od krále váček naditý zlaťáky.
Přítomní dvořané nechápali panovníkovo chování. Byli mezi nimi nejučenější mužové země a sotva někdo z nich si dovedl vzpomenout, že by ho byl král tak štědře odměnil za jeho moudrost. „Proč jsi daroval tomu hlupákovi takovou spoustu peněz? Nebo to snad bylo tím, že pro tebe znamená tak málo vědění vskutku učených mužů?"
Panovník odpověděl na otázku učenců protiotázkou: „Jestliže se vydáváte za tak chytré muže, pak mi povězte, co mi sdělil svou znakovou řečí ten, jehož nazýváte hlupákem?"
Učenci se dlouho radili, ale k žádnému společnému řešení nedospěli. Zahanbeně přiznali, že nevědí, a poprosili krále o vysvětlení.
„Když mi onen muž ukázal jednu kouli, chtěl mi tím říct: „Nejsem víc než tato koule. Sice se valím pohodlně životem, ale jsem jen prach, na který se opět rozpadnu. Jsem uvnitř dutý a prázdný. Zvenčí jsem nahý a chudý. Když jsem mu nechtěl dát almužnu, ukázal mi druhou kouli. Tím mi řekl: Jedna koule jsem já. Ta druhá jsi ale ty. Kdybych mu byl nedal nic ani v té chvíli, dozajista by se o mně tvrdilo, že jsem ještě hloupější než on. A proto jsem ho podaroval zvlášť štědře."
Zdroj: Norbert Lechleitner: 100 moudrých příběhů pro potěšení, Nakladatelství Vyšehrad 2002