Když divočil v Horách Kutných známý frejíř, rváč a vínapitel Mikuláš Dačický z Heslova, měl pochopitelně mnoho zavilých nepřátel, kteří mu ztěžovali život, jak mohli. Prostě nemohli Dačického nevázanost přenést přes srdce.
Jeho výstřední život byl na pořadu dne na místní radnici, na všechna vlivná místa pršely naléhavé stížnosti a počestní občané dokonce tvrdili, že ten výtržník mění vážené město v Sodomu a Gomoru. Choť místního mincmistra, která Dačického obdivovala pro jeho umělecké sklony, básníkovi často domlouvala. Radila mu, aby se usadil a vedl řádný život. Vždyť se tím věčným pitím a milováním dočista zničí!
Ale na Dačického tento argument neplatil. „Vzácná paní," pravil, „podívej se na mne, jak zdravě vypadám! Tváře mám růžové jako nemluvně a nos dokonce červený! A pohleď na ty závistníky! Jsou bledí jako umrlci, protože v jejich žilách nekoluje ani špetka vášnivé krve!" Jestli se Dačického obrana proti závistníkům líbila paní mincmistrové, nevíme. Jisté je, že výrazu „Bledá závist" používáme dodnes.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter: Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium