Je to prastarý výraz, pocházející z Orientu. Zatímco my jsme prohlásili psa za nejlepšího přítele člověka a své čtyřnohé miláčky doslova hýčkáme, východní národy považovaly téhož živočicha za zvíře nečisté. Mohl sebepřátelštěji vrtět ocáskem, poštěkávat či panáčkovat, nic mu to nebylo platné. Lidé jím opovrhovali a žádné kamaráčovty s ním nevedli. Byl to skutečně psí život.
Když si pak pes na tomto světě odštěkal a odvyl své, byl zakopán na odlehlém místě, nejčastěji na smetišti. Rozhodně málo záviděníhodný osud! Pak se ale stávalo (jak se ostatně děje i dnes), že se lidem nedařila nějaká práce. Stavba se bortila, živly se spikly proti dobrému úmyslu nebo do odpovědného díla se pustili málo kvalifikovaní pracovníci. Zatímco my bychom příčiny neúspěchu náležitě rozebrali, tehdejší lidé dávali průchod pověrčivosti a předsudkům. Usoudili, že na onom místě byl patrně zakopán pes, který plánovanému dílu přináší smůlu. Obvykle se raději přemístili jinam, kde začali úplně znovu a díky přestálým zkušenostem také lépe. Takže nám zůstaly nejen jejich pozoruhodné stavby, ale i rčení o zakopaném psu, přinášejícím smůlu, a jehož je třeba odhalit.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter: Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium