Vyjadřujeme se tak o řadě nepříjemných věcí a občas i o lidech, kterým nejsme příznivě nakloněni. Vznik tohoto rčení musíme hledat v dobách, kdy se v našich zemích hojně pěstovalo zaříkávání a vymítání ďábla. Je až s podivem, kolik lidí trpělo tímto neduhem. Někteří byli uřknuti čarodějnicí, jiní propadli nějakému bludu, ale nás zajímají především případy, kdy občané zkonzumovali satanáše v některém druhu potravy. Nejčastěji rarach přebýval ve vepřovém mase a po pozření nic netušícím člověkem se začal projevovat tak, že z toho vznikalo veřejné pohoršení. Bylo nutno povolat duchovní osobu a ta se pokoušela rozličnými způsoby ďábla z těla vypudit. Nebylo to snadné, ale občas se to prý povedlo. Ďábel opouštěl svůj dočasný úkryt touž cestou, kterou do něho vnikl, to znamená, že musel být postiženým člověkem vydáven. To nikdy nešlo lehce. Ďáblovi se ven nechtělo, bránil se a vzpíral, při čemž se občas zašprajcoval v krku tak, že svého nedobrovolného hostitele málem udusil.
Zkrátka a dobře: když ďábel lezl krkem, dělal při tom takovou neplechu a takové nepříjemnosti, že se zasloužil o vznik rčení, jehož užíváme dodnes.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium