Řezničtí tovaryši bývali znamenitá partie. Jako kuchtíci, pekaři nebo hokynáři. Nejenže měli pevný plat, ale často pronesli pod zástěrou i kus solidního žvance, kterým oblažili srdéčko své milované. Však o tom referuje i oblíbená píseň:
„Já mám chlapce od Karabce,
ten mi nosí vuřty v kapse,
ten mi nosí koninu,
já se z něho pominu."
A tohle je podobná historie. Řezničtí chasníci, urostlí frajeři, nosívali svým děvčatům rozličné lahůdky, ale moc si zase dovolovat nemohli. Šlohnout v krámě svíčkovou nebo vepřovou kýtu by mohlo znamenat vyhazov a o to nikdo nestál. Takže se dívenky musely spokojit s tlustým od šunky, fašírkou nebo něčím, co neměl pan šéf tak spočítané. Jen jeden tovaryš proslul tím, že milence, Marii, nosil překrásné flákoty, nad kterými se srdce zrovna usmívalo. Přímo protekční kousky, jaké se dávaly jenom jemnostpaničkám a vznešeným dámám! Marie byla na takového frajera pyšná.
Ale tato bublina splaskla dřív, než se dalo čekat. Ukázalo se, že chasník nosí maso z nuceného výseku a Marie jen tak tak, že ze zoufalství neskočila do Vltavy. Řeznickému tovaryši se začalo říkat „Libovej frajer" a dodnes tak říkáme falešným hrdinům, kteří jenom předstírají vyžadované ctnosti.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium