Každý ví, že to znamená přivolávat neštěstí. Od nepaměti byli lidé, kteří navzdory varování a zkušenostem předchozích generací, se pokoušeli navázat spojení s mocnostmi pekelnými. Byli ochotni zaprodat ďáblu duši, jen aby dosáhli úspěchu na tomto světě. Jenže čert nepřiběhne na pouhé zavolání. Lidé, kteří toužili po nekalých spolcích s ďáblem, museli nejprve zvládnou ledacos z černé magie. Jezdili na odlehlá místa, kde o půlnoci za svitu úplňku malovali na zem rozličná tajemná znamení, vzývali raracha hebrejskými nebo jinými cizokrajnými větami a zařezávali v magickém kruhu všelijaké zvířectvo, jehož srst či peří mělo černou barvu. Čert se rád zjevoval u šibenic, močálů, na hřbitovech nebo v rozpadlých zámcích.
Časem lidé zlenivěli a usoudili, že zájem čerta o jejich duši není o nic menší než jejich ziskuchtivost. Přestali si s démonem dávat schůzky za městem a malovali magické znaky přímo na zeď svého stavení. Říká se, že pochodili právě tak dobře (nebo spíše špatně) jako ti, kteří se trmáceli k šibenici. Dnes zůstalo malování čerta na zeď pouhým rčením. Na zdech si můžeme přečíst ledacos pohoršujícího a nemravného, ale s magickými kresbami se již nesetkáme.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium