Svět byl odjakživa zabydlen nejen lidmi a tradiční faunou, ale i rozličnými
duchy, vílami, strašidly, trpaslíky, nebo dokonce čerty. Osvícenci, kteří
popírali existenci nadpřirozených bytostí, to nikdy neměli lehké. Jeden z
Valdštejnových generálů žil v trvalé nepřízni velkého vojevůdce pouze proto, že
nesdílel jeho vášeň pro tajemný svět duchů. Jednoho večera se kníže dokonce
pokusil vyprovokovat nevěrce k neuváženému činu.
„Vy tedy tvrdíte, že nejsou vodníci?" vybafl nečekaně, zato však naléhavě.
„Nejsou, Vaše Milosti," odvětil generál.
„A co když vám řeknu," ukrajoval slova Valdštejn, „že jsem byl na procházce u
řeky a tam jsem na vlastní oči vodníka viděl? Nemohu se mýlit, neboť byl od
hlavy k patě celý zelený! Co mi na to odpovíte? Odvážíte se snad tvrdit, že
lžu?"
A kníže zlověstně sevřel jílec svého těžkého meče.
Generál se zarazil, ale jen na okamžik. „Toho bych se nikdy neodvážil, Vaše
Milosti," pravil uctivě. „Prostě jste spatřil obyčejného císařského nohsleda,
který zezelenal závistí nad vaší slávou, bohatstvím a majestátem!"
Kníže toto vysvětlení přijal s úsměvem, ale do dalších debat o strašidlech se už
s generálem nepouštěl.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium