V dobách, kdy loupežníci a lapkové bývali jeden jako druhý předáváni katu a jedinou možnou odměnou za jejich zločiny byla pomalá smrt, nepřicházel pytel vůbec v úvahu. Zlosyn probodl přepadeného dýkou, majznul ho sekerou nebo polenem nebo si s jeho odporem poradil jinak.
Teprve později, kdy trestní zákoníky začaly rozlišovat mezi loupežnou vraždou a loupežným přepadením, se situace radikálně změnila. Jestliže si loupežník mohl zvolit mezi šibenicí a několikaletým vězením, volil obvykle to druhé. Své oběti nezabíjel, ale jen omračoval. Jenomže k tomu se nehodila dýka ani sekyra. Za to se počaly používat důmyslné obušky, a zejména pytlíky s pískem. Přepadený obvykle utrpěl pouze otřes mozku a tím bylo na čas narušeno jeho logické myšlení. Praštění pytlem blekotali, motali se a mluvili z cesty. V tom se příliš nelišili od lidí slabomyslných a vtipálkům tato shoda neušla.
Brzy byl u nich praštěný pytlem každý, kdo se choval výstředně, plácal nesmysly nebo jinak narušoval životní harmonii.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium