Jestliže by někdo hádal, že jde o rčení novějšího data, velice by se mýlil. Jde o úplného stařešinu, protože vzniklo, v poněkud pozměněné verzi, před několika tisíciletími ve staré Číně. Číňané, mimo jiné, měli znamenité kuchaře, a ještě lepší katy. Mistři popravčí měli tak fantastickou úroveň, že ještě nebyli nikým dostiženi, natožpak překonáni. Ještě ve dvacátém století se nadchl jejich umem francouzský spisovatel Mirbeau v „Zahradě muk", knihy známé i u nás. Specialitou čínských katů bylo stahování kůže z delikventů zaživa, v čemž neměli konkurenci. Oběťmi katů byli vedle zločinců nejčastěji kuchaři, kteří se dopustili nějakého přehmatu nebo nedbalosti. Nevykostit naprosto dokonale rybu a předložit u císařského nebo jiného dvora v jídle sebemenší kostičku, znamenalo nejen konec kariéry, ale i strašlivý konec kuchařova života. Proto i slavní čínští kuchaři říkali, že na každou hostinu nesou vlastní kůži. Toto rčení se v různých obměnách ujalo na celém světě a my víme, že ten, kdo nosí kůži na trh, většinou nepřiměřeně riskuje.
Informace byly čerpány z knihy:
Švandrlík Miloslav, Neprakta Jiří Winter:
Proč se to říká, Nakladatelství Epocha, 2005, ISBN 80-86328-72-4
(c) inforama-thorium